Jak sem vyjél s Napajedlákama na vodu aneb zápisky šohaja z  Hradišťa.

 Slunéčko pálilo jak šváclé, zem pukala, obilé pukalo taky a já sem vyrazíl do Rakůs, né na žna, ale na vodu s bandů Napajedláků a im podobných nedůvěryhodných individuí, co nemajů rozum a lezů do loděk na rozbůřené vodě. Už ně trnulo cestů, samé mraky, začalo fůkat, mrholit a pak scat jak sviňa. Cestů sem vzál dva stopaře co jeli až do Španěl, trochu delší zkratků přejél nejaký větší, zazatáčkovaný hřebeň přes kopčiska a vykukla na mě Salza pod přehradů . Hned sem si řekl:“ Jarošu, ty hňupe, dyť tu néni voda. Co sem lezeš..“ Za šera sem sa dotrckál do kempu, gde  sem uviděl pár šohajů s očima jak tenisákama, s flašů v ruce, nekeré aj s omlácenů hlavů a pili jak o dušu. Za chvílu sem měl oči jak tenisák, flašu v ruce a večírek začál. Enom sem si nestihl postavit stan a tak sem ho stavjál s malučků opičků  za svícení čelovky, ale zadařilo sa.. Furt scalo…  Druhý den začal krmením starších šohajů o nejakém válci, co nepůšťá ven a fšecky topí hned u startu.. Hlavně Radek s toho byl nervní, ale dyž viděl, jak sem to bravurně sjél aj bez helmy, tož sa uklidnil a už nemrčál..  Svišťali zme to po Salze, trénovali u vracáků, sem tam někdo zkůmal, co sa děje pod hladinů a za chvílu zme byli dole. Konec roboty  a začala zábava na večírku. Ten sa vyvédl pěkně, nikdo se nezhulákál pod obraz a následovalo další ráno a mělo sa jet na Enns.  Ráno zas scalo, Radek zbabělo oznámil, že jede s děckama a na nás mastí, no a  trio statečných s jedným nevědůcím(já) vyrazilo na nejaké dva úplně hlúpo nazvané place na řece.. Nejaký Gésós (nebo Gébod?) a Kurvabryke(to sem ale netušíl). Gésosík byl v pohodě, hromada vody čákala na fšecky strany, loďka sa hůpala, no enom sem chrochtál.. Pak zme přejeli  kůšček dál, dvojkovým horolezeckým terénem špářali dolů a tam byl jakýsi kameňolom a v tom tékl kýbl vody. Hned se ně to nezdálo, prdel se ně scvrkla, ale dělal sem geroja a vsůkal sa do člunku. Hned byly dva šutráky, malá škvíra a já sem zjistíl, že ně sleduje pstruh Helmut s čuňů rozšklébenů jak vrata. Pak sem sa čmáchal každých dvacet metrů a pstruhů bylo víc a já sem byl pro ně Einkeslbuntes. To ně tak nasralo, že v nejbližším válečku sem dal krysu, pak eště hodil několik eskymáků a u mostu sem oslavnů jízdu zakončil s tým, že můj kámoš morál byl úplně v řiti.. Eště že tam hodil krysu aj nemenovaný veterinář, proti mojej maličkosti, pan pádlař. Bez jeho hlodavca bych tam bečál až do zimy… Furt scalo… Večer byl zas večírek, gde sem se rozhodl utkat sa s medvědem na flašce slivovice.. Medvěd padl o neco dřív jak já… Ráno se ně podařilo vnutit si, že je ně dobře a šlo sa na krásnů, vodnatů řeku,  gde je vidět široko daleko.. Na pstruha sem se podíval hned ve válečku    (teď ale s přilbů „on maj hed“) a pak sa to za krásného hůpání, šplůchání a čákání valilo dolů a byl konec…

 P.S.  Výlet sa vyvédl, enom škoda, že s nama nebyl ten pazgřivec Toncek…

ZAPSAL JARA Z HRADIŠŤA